Karel Gott – Stokrát chválím čas

Po lávce tvého nártu přejdu nejsnáze pláče proud
na stéble tvého zápěstí mohu dál i v bouři plout.
Jen v hořkomléčné dráze tvých vlasů chtěl bych spát
a máš-li vést mě k zkáze, tak já ji příjmu rád.

A stokrát chválím čas, kdy vcházím do tvých řas,
každý záhyb tvůj i vlas já znám
a kdyby náhle blesk tu sjel,
srdce spálil na uhel,
tak byl bych šťasten, že jsem lásku měl a mám.

Jak terče střelnic na poutích jsou ta souhvězdí tvých pih
a máš tak svůdná zákoutí jež neznat byl by hřích.
V tvých nástrahách jak v Seině se topím dál a dál
a znám Tě stále méně a já bych rád Tě znal.

Stokrát chválím čas, kdy vcházím do tvých řas,
každý záhyb tvůj i vlas já znám
a kdyby náhle blesk tu sjel,
srdce spálil na uhel,
tak byl bych šťasten, že jsem lásku měl a mám.

Ač ráno sám jsem v dálce, ta horkost má je táž
Na mráčky píšu palcem, co dávno, dávno znáš

Že stokrát chválím čas, kdy vcházím do tvých řas
Každý záhyb tvůj i vlas já znám
A kdyby náhle blesk tu sjel
srdce spálil na uhel
Tak byl bych šťasten, že jsem lásku měl a mám.

Ohodnoť tento text:
[Celkem: 0 Průměr: 0]